Vzdělání je jev nedokonavý

Generální ředitelka AAA Auto Karolína Topolová byla u všech podstatných událostí, kterými si společnost AAA Auto za dobu své existence prošla. Přitom možná nechybělo moc a mohla být třeba herečkou nebo gymnastkou. Dnes vede firmu, která ve svém oboru patří ve středoevropském měřítku na vrchol. Na internetu má vlastní stránky, na nichž je těžké odlišit, kde končí soukromí Karolíny Topolové a začíná AAA Auto. Natolik práce ovlivnila její život, což ostatně přiznává i v našem rozhovoru.

 

Vzpomínáte si na okamžik, kdy bylo exaktně řečeno, že usednete do svého současného křesla?

Nemůžu říct, že by to byla jedna konkrétní chvíle. Pan Denny uvažoval o předání svých CEO aktivit od počátku tohoto roku, takže jsme lednu začali diskutovat naše možnosti a během toho půlroku jsme řešili, jakým způsobem to vyřešit, jestli se podíváme někam na trh, nebo vybereme někoho zevnitř firmy. Bylo zřejmé, že interní volba padne na mě, jelikož jsem v té době pracoval jako COO a pan Denny tuto možnost zmínil už v diskuzi během toho prvního půlroku. 

 

Takže to nebylo nějaké okamžité zadostiučinění, kdy byste si řekla, že čtrnáctiletá práce přinesla plod v podobě nejvyšší mety…

Tak jsem to nikdy nebrala a nikdy mi nešlo o primární pocit a radost z toho, že mi byla dána nějaká pozice, nějaký titul. Já jsem to vždycky brala tak, že mám nějakou novou příležitost dělat něco dalšího, něco zajímavého, něco nového, a přitom jsem prakticky v jednom prostředí, což je velká výhoda, když člověk není fluktuant, a přitom si během čtrnáctileté kariéry sáhl na několik profesí. Vždycky jsem byla ráda za novou zodpovědnost, za nové úkoly a samozřejmě k tomu patří i konkrétní posty nebo tenhle růst, ale není to pro mě to zásadní.

 

Vy jste do AAA auto nastoupila před čtrnácti lety jako projektová manažerka, a s firmou jste tedy docela dost dlouho. Které okamžiky pro vás byly v práci klíčové?

Klíčový moment bylo rozhodně založení call centra, protože v tu chvíli jsem si prakticky jako člověk, který do budoucna nepočítá, že v tom prostředí zůstane, mohla ověřit, jak ta společnost funguje. To se mi líbilo a zaujalo mě natolik, že jsem tady nadále zůstala a využila nabídky pokračovat dál, když jsem viděla tu obrovskou příležitost pro lidi, kteří mají nějakou ambici, mají nějaký potenciál to realizovat. Když člověk vidí výsledek své práce. Takže založení call centra byl pro mě takový zásadní mezník.

Druhý mezník, který – musím říct – byl pro mě velmi inspirující, byla začínající expanze a třetí byl v době, kdy jsme šli na burzu, protože společnost se vyvíjela. Vyvíjeli jsme se v tom, co jsme dělali a jak jsme to dělali. Takže to jsou tři takové zásadní etapy, které ovlivnily mě i moji kariéru.

Stejně jako se vyvíjela firma, tak jste se předpokládám vyvíjela i vy. V čem je Karolína Topolová jako generální ředitelka AAA Auto jiná oproti Karolíně Topolové, která se tu před čtrnácti lety rozkoukávala kvůli seminární práci?

Za tu dobu se toho změnilo určitě mnoho, ale nemyslím si, že se změnila moje povaha. Lidé se v zásadě ve svých charakterových vlastnostech nemění, ani v těch pozitivních, ani v těch negativních. Ale myslím si, že jsem se změnila hlavně v tom, jak vidím business dnes a jak jsem ho viděla v té době. V té době jsem k tomu přistupovala jinak. Myslím, že jsem vždy měla obchodního ducha, já jsem vždycky byla takový ten prodejní typ, ale za těch čtrnáct let jsem se naučila, že business vlastně funguje úplně jinak, a naučila jsem se mnohem větší serióznosti v přístupu jak k práci, tak i k životu. A rozhodně jsem mnohem tvrdší, než jsem byla před těmi čtrnácti lety – na sebe i na ostatní lidi. To si prostě žádá ta práce, pokud máte takhle velkou zodpovědnost za mnoho lidí a za výsledek firmy s mnohamilionovým obratem, tak to prostě ani jinak nejde.

 

Někde jste ale řekla, že jste sebevědomá a že už tehdy jste byla sebevědomá, tak je otázka, jestli byl váš vývoj opravdu tak razantní.

Já si myslím, že moje sebevědomí se nijak nezměnilo. Nemyslím si, že jsem nějak výrazně sebevědomá, to moje sebevědomí spíš spočívalo v tom, že nemám problém s tím, vyjádřit nějaký svůj názor nebo pocit. Ale samozřejmě v určitých momentech trému mám. Není to o tom, že bych si myslela, že všechno vždycky zvládnu, ale spíš než sebevědomý člověk bych se charakterizovala jako optimista. K věcem přistupuji velmi otevřeně a nevidím v ničem primárně problém. Spíš se snažím najít řešení než v tom hledat překážky. Což si myslím, že je mnohem lepší nástroj, který mi pomohl, než to sebevědomí.

 

Takže jsme u toho, že nabídky jsou pro vás výzvou, protože v nich primárně nevidíte problém.

Rozhodně. Ale já si myslím, že to mám zděděné, protože moje matka je obrovský optimista, který nemá obdoby. Nikdy jsem nezažila někoho více usměvavého a optimistického a je to hodně inspirující, musím říct, že to mě nabíjí energií. Když mám třeba nějaký splín nebo nějakou situaci, která se mi hůře řeší, a zvednu telefon a zavolám mámě, okamžitě mi to změní náladu a pohled na věc a přistupuju i k problému s větší lehkostí. Myslím si, že jsem to po ní i trošku zdědila.

 

Čím jste chtěla být jako malá? Předpokládám, že jste maminku netahala k mototechně nebo aspoň k výloze a tam si neukazovala na součástky… Mototechnu přitom vzpomínám záměrně. (Pozn. autora: AAA Auto nedávno koupila ochrannou známku Mototechna a pod touto značkou chce provozovat síť poboček.)

Ne, to určitě ne. Můj vztah k vozům se projevil až v pozdějším věku, řekla bych až v době, kdy jsem začala řídit, kdy mě řízení začalo velmi bavit. Jako malá jsem vrcholově sportovala, takže jsem si dokázala spíš představit, že budu sportovat. Měla jsem dva takové sny, protože já jsem jako dítě sportovala a hrála v dětských filmech, takže jsem na jednu stranu toužila po tom, být herečkou, a to bylo tak do věku dvanácti třinácti let. Pak už jsem tu ambici neměla, protože to bylo samozřejmě i kvůli rodičům, kteří pro mě tuto cestu nechtěli. Spíše mě směrovali k něčemu racionálnějšímu a myslím si, že to byla rozhodně správná volba, protože určitě nejsem přirozeně talentovaná pro tuhle roli, pro tuto oblast. Nebo jsem chtěla dělat trenérku gymnastiky, protože to bylo to, co jsem v té době dělala. A měla jsem trenéra, který byl opravdu velmi, ale velmi tvrdý, a já jsem si říkala, že kdybych byla trenérka, tak bych určitě nebyla takhle tvrdá, že bych určitě ty sportovce tolik netrápila.

 

V jakých dětských filmech jste hrála?

Tak těch bylo několik. Jeden z mých oblíbených byla Duhová kulička s panem Tokošem.

 

To je hrozná mezera, to jsem o vás nikde nenašel…

V té době mě to bavilo, protože to samozřejmě byly filmy, kde se objevilo víc dětských postav, takže jsme měli dobrou zábavu a bylo to takové spíš pro pobavení se, užití nějakých zážitků, poznání nějakých lidí, kteří se kolem filmu pohybují, ale rozhodně to nebyla ta hlavní cesta, po které bych tolik toužila jít.

 

Neobjevila jste přesto v sobě ten herecký talent, o kterém říkáte, že ho moc nemáte, třeba při obchodních jednáních?

Ne, to určitě ne, já si spíš myslím, že mám společný jediný rys, který by se dal v herectví považovat za klasický a dá se použít v businessu, a to že jsem schopná vystoupit před více lidmi, mluvit s nimi a nemít problém s tím, vyjadřovat se na veřejnosti. Ale abych sehrála nějakou etudu, to určitě ne – v businessu je to trochu jiné, tam se musíte držet nějakých faktů a nějakých ne úplně smyšlených informací.

Ale možná jsou oblasti, kde to možná o těch etudách je…

U nás to moc nelze.

 

Váš vzestup byl stálý, byť pozvolný. Teď jste vystoupala na nejvyšší příčku. Kam hodláte stoupat dál, nebo jinými slovy, kde se vidíte třeba za pět deset let?

Vzhledem k tomu, že můj dosavadní život byl orientovaný primárně na práci, tak za pět let se spíš vidím tak, že mám děti a už jdu trochu klidnější cestou.

 

Vy jste někde řekla, že pocházíte ze čtyř dětí, umíte si představit, že tak nastartovanou kariéru přeruší rodina?

Když si představuji, že už s manželem nejsme sami, ale v té plné rodině, tak si to dokážu představit. Ale člověk míní, osud mění a třeba se to změní a v momentě, kdy ty děti budu mít, budu chtít třeba nějakým způsobem dál pracovat, ale asi už ne tak intenzivně jako doposud. Ale věřím, že jsem se naučila mnoho věcí z mnoha oblastí, které mohu využít, takže si dokážu představit, že budu fungovat dál. Kdybych se rozhodla jít do práce, tak věřím, že si to dokážu zmanagovat tak, že bych třeba měla možnost zajištění dětí, když budu v práci. Ale nejsem si jistá, že to je úplně to, co chci. Já se věnuju věcem naplno, takže teď se věnuju naplno práci a pak bych se chtěla věnovat naplno zase dětem.

 

Jsou lidé, kteří si takovým postupným kariérním vývojem jako vy neprošli a stali se na začátku své kariéry generálními řediteli, klasicky například Martin Roman, bývalý šéf ČEZu. Myslíte si, že to je vhodnější způsob, než jakým jste šla vy? Dá se to nějak srovnat?

Těžko říct, já jsem si zažila ten první případ, že jsem postupovala pozvolně, a vyhovovalo mi to. Já si nedokážu představit, že bych řídila takovouhle společnost bez předchozí zkušenosti s jejími jednotlivými divizemi. Věřím, že se to dá zvládnout, věřím, že může přijít někdo, kdo bude z úplně jiného oboru a bude řídit takovou firmu, ale já sama si nedokážu představit přijít bez té předchozí postupné cesty rovnou na post generálního ředitele.

To znamená, že kdyby vám ve vašich dvaadvaceti letech pan Denny řekl Vy jste sympatická, rázná, energická, budete vést AAA Auto, nepřijala byste?

Asi bych to přijala, i když bych si v té době vůbec nedokázala představit, co to obnáší, ale rozhodně bych neuspěla, to je jasné. Protože ten vývoj s sebou nese obrovské načerpání zkušeností, jak životních, tak těch profesních, a myslím si, že také balanc toho, že je člověk vyzrálý, nejen po stránce profesní, ale hlavně jako člověk. To tomu dává tu vyváženost a glanc.

Vy jste předtím řekla, že kariéra ovlivňuje i váš osobní život a také že jste dnes tvrdší. Znamená to, že když sedíte s kamarády, jste na ně přísná?

Ne, to bych nespojovala, tato dvě vyjádření, že jsem tvrdší a že to ovlivnilo můj život. Každá práce určitě život člověka ovlivní, pokud k ní přistupuje tak, že je to součást jeho života, a ne jen to, co ho živí. Já musím říci, že nejsem rozhodně tvrdý typ v tom, že bych na někoho útočila. Ani jsem se nezměnila v tom, jak vystupuju v normálním životě. Dodnes jsem nedošla k pochopení vyjádření mých známých, co mě třeba znají dlouho od základní nebo od střední školy, když mi řeknou Hele ty ses tím, že děláš tuhle práci, vůbec nezměnila. A já pořád nechápu, co je tím míněno. Jak by se člověk měl změnit jako člověk? Samozřejmě zažije toho asi víc nebo ho může ovlivnit, že se najednou pohybuje v úplně jiném prostředí než předtím, ale myslím si, že v základu je prostě stejný. Já jsem se vždycky ráda zasmála, ráda se bavím a myslím si, že jsem srdečný typ člověka, a to se nezměnilo, takže nevidím důvod, proč by se ti lidé na to měli ptát. A ani se svými přáteli nebo se svojí rodinou nevystupuju jako nějaký jejich tvrdý dirigent, to určitě ne. Někomu takzvaně sláva stoupne do hlavy… Já si myslím, že u mě rozhodně nejde o slávu. Já bych tuhle slávu komukoli přála.

 

Mluvila jste také o úspěších a neúspěších. V jednom rozhovoru jste řekla, že jak jste vzdělávala lidi, vzdělávala jste i sebe a snažila jste si vypracovávat vlastní modely. Stalo se vám, že jste někdy se svým modelem hodně narazila, že jste zkrátka přestřelila?

Já jsem měla vždycky to štěstí, že jsem měla kolem sebe dobré, schopné lidi a dobrý tým, takže většinou to byl produkt naší společné práce a já jsem řídila směr, kterým by se to mělo dát. Ze začátku, když jsem stavěla call centrum, jsem si psala si skripty sama a náborové formuláře jsem koncipovala sama, aby se profily kandidátů shodovaly s našimi požadavky. Ale to nebyly nijak zásadní věci na to, abych si řekla Tak a tady jsem tvrdě narazila. Ale samozřejmě i to, co jsem sama napsala před čtrnácti lety, se vyvíjelo, dnes to už má úplně jinou podobu. Vyvíjelo se to v souvislosti s naší evolucí i tím, co děláme a jak to děláme. Samozřejmě jsem zjistila, že spousta věcí, které děláme, může fungovat lépe, když do toho někdo přidá nějaké myšlenky, další vklad ze svých zkušeností, takže jsem vždycky to, co jsem dělala, dělala na základě konzultace s jinými lidmi, abych neprosazovala jen svou domnělou představu o tom, co dělám.

Vystudovala jste andragogiku. Jakou roli má podle vás vzdělávání v životě člověka?

Nekonečnou. Musím říct, že to opravdu to cítím tak, že vzdělání je jev nedokonavý. Není možnost, aby byl člověk natolik dostatečně vzdělaný, aby si mohl říct, že tam jeho rozvoj končí, že už se nemá co naučit. Dáváte osobně přednost specializaci, nebo obecnému rozhledu? Já musím říct, že pro mě je zásadnější rozhled, protože se v tom, co děláte, snoubí mnohem více oblastí – nebo konkrétně, když si to vztáhnu na sebe, já to vidím tak, že si můžete specialisty najmout, ale pro člověka, který stojí v čele takovéto firmy, je mnohem důležitější rozhled.

 

Takže u manažerů preferujete rozhled?

Určitě. Myslím si, že pro specialistu je dobré zaměření na jednu oblast. Samozřejmě že záleží na pozici. Jsou role, které můžete skloubit. Člověk může dělat víc činností najednou. Když si vezmete, já jsem taky řídila specializované oddělení call centra, pak jsem k tomu přibrala divizi HR, která je také velmi úzce specializovaná, potom oblast IT. Tam ale opravdu musíte mít specialisty na slovo vzaté a jen tomu můžete dát nějaký manažerský rozměr, nějaký business pohled na řízení lidských zdrojů v dané divizi. Já nejsem žádný ajťák, ale myslím si, že jsem to oddělení řídila poměrně úspěšně, takže nevidím nutnost své vlastní specializace k tomu, abych mohla řídit specializované lidi. Ale jsou jistě pozice, což vidíme třeba v našem businessu, např. ty corebusinessové pozice, kterých může člověk zastávat vícero.

 

Musím potvrdit, že opravdu nesplňujete mou představu o ajťácích.

To jsem ráda, to beru opravdu jako kompliment.

 

Já jsem čekal, že řeknete, že je lepší být člověkem, který má nadhled, ale sama připouštíte, že jsou oblasti, kde je rozhodně lepší se víc specializovat…

 

Samozřejmě, např. konkrétně oblast IT je oblast, kterou je pro mě nemožné řídit jako IT manažer. Můžu ho řídit z hlediska provozního ředitele, v roli, ve které jsem byla, ale měla jsem pod sebou specializovaného člověka, který byl přímo manažerem IT, protože ten tomu rozumí. To jsou oblasti, kde je specializace nutná, ale konkrétně pro moji roli je myslím dobré mít zkušenosti z jednotlivých oblastí, ale ne být tím jedním konkrétním specialistou. Je spousta firem, které mají v čele lidi, kteří jsou úzce profilovaní, např. většinou jsou to bývalí finanční ředitelé a bohužel svou firmu řídí optikou ryze finanční, přes čísla, ale už tam třeba chybí ten businessový aspekt, chybí tam nějaké určité spojitosti a konsekvence, které s sebou jenom řízení přes čísla nepřinese.

 

Jaké vlastnosti by měl podle vás správný manažer mít, kromě toho, že nebude úzce specializovaný? Co by mu nemělo chybět?

V první řadě musí mít soft skills, protože pokud je splněn předpoklad osobních kvalit, ta vůle, ta energie, ta pozitivita, ta dravost dokáže člověka dostat do fáze, kdy se stane opravdu dobrým manažerem v jakékoliv oblasti. Samozřejmě že to musí být oblast, která nevyžaduje specifika, řekněme třeba pro zmíněné IT. Myslím si, že člověk, který je orientovaný na lidské vztahy, by v IT asi tolik nepochodil, jako by třeba člověk z IT nepochodil v HR. Takže tam samozřejmě musí být nějaký podklad, ať už v podobě zkušeností, nebo vzdělání, ale myslím si, že každý dobrý manažer, když se podívám třeba na to, jaké lidi si vybírám já, musí mít opravdu otevřený postoj ke změnám, to v první řadě. Nesmí to být rigidní typy lidí, ale lidi, kteří jsou opravdu flexibilní a dokážou se přizpůsobit a drajvovat, to je důležitý aspekt. A pak si myslím, že ta pozitivita a energie jsou velmi zásadní k tomu, aby člověk zvládal náročnost práce, zvládal i dané změny a samozřejmě i určité kolapsy, které mohou nastat.

 

Jaké vlastnosti osobně na sobě vidíte vy jako přednosti?

Myslím si, že rozhodně pozitivitu a optimismus, a pominu-li zkušenosti, které v daném oboru mám, tak si myslím, že mojí hlavní doménou je energie a to, že jsem opravdu hodně zaměřená na lidi. Třeba v rámci komunikace a v určitých schopnostech empatie, i když vím, že pokud jste manažer, musíte výsledků dosahovat prostřednictvím řízení lidí. Řízení musí být zaměřeno na lidi, ne jen jít si za svým cílem, ale orientovat se na lidi, kteří vám těch cílů pomáhají dosahovat.

 

A kde naopak vidíte prostor pro zlepšování? Do důchodu máte daleko, takže určitě ještě nějaký prostor je.

Vidím možnost zlepšování v mnoha ohledech. Já si o sobě rozhodně nemyslím, že jsem perfektní. Ráda bych v tomto oboru pronikla více do technických věcí, technických parametrů, i když vidím, že to není úplně potřeba k mé práci, ale baví mě to, a v tom bych chtěla více prohloubit své znalosti. Věřím, že pak bych měla fundovanější pohled na některá technická oddělení, třeba servis nebo výkup vozů, který je hodně orientovaný na technickou stránku. A co se týká mých osobních vlastností, já jsem poměrně emotivní člověk, někdy mám horkou hlavu, ale myslím si, že už jsem se hodně naučila udělat krok zpátky, rozmyslet si to, co přijde, a na základě toho reagovat, než reagovat hned. Ale musím přiznat, že někdy mi to ujede a moje reakce je velmi spontánní a reaguju ihned.

 

Jak byste chtěla, aby si vás zaměstnanci pamatovali nebo jak by o vás měli mluvit?

Já si myslím, že se nemůžete zavděčit všem a v každém případě správný šéf není kamarád svých lidí, ale určitě bych si vážila toho, kdyby o mně mluvili jako o spravedlivém člověku, o člověku, který je tvrdý, pracovitý, ale zároveň lidský. To si myslím, že jsou takové zásadní hodnoty, které jsou pro mě důležité.

Vy jste se zmínila o tom, že vám práce na takovéto pozici zasahuje do soukromého života. Na internetu máte osobní stránku, kde nemluvíte v podstatě ani moc o sobě, ale spíš o firmě, kde pracujete, tak se chci zeptat, jakou část vaší osobnosti vlastně tvoří AAA Auto.

Veškerou. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou, ale z mého pohledu je rozdělování osobního a pracovního života mýtus, já si myslím, že u člověka, pokud má práci rád a je to jeho život, se stírají hranice mezi soukromým životem a prací. Vezměte si, že já přijdu domů a s manželem řešíme práci. Ne že bychom řešili nějaký problém, ale prostě se o tom bavíme, protože nás to baví, děláme ve stejném oboru. Myslím, že kdybych měla partnera, který by nebyl tolerantní k tomu, co dělám, asi by mi to vadilo a možná by to došlo tak daleko, že ten problém by byl natolik veliký, že bychom si potom možná ani nerozuměli. Já mám partnera, který je v tomto absolutně tolerantní, protože to chápe a vlastně ho baví to samé co mě, takže my si nemáme co vyčítat. Tudíž chci říct, že v tomto ohledu mě ta práce neovlivňuje, možná mě ovlivňuje v tom, že ještě dodnes nemám děti, ale to je o volbě, to si prostě každý člověk musí sám se sebou srovnat, co chce v danou chvíli nebo v různých etapách života dělat, co je pro něj prioritnější. Teď je to prostě takhle… Teď je to takhle, práce – a já věřím tomu, že až budu mít rodinu, tak to budou třeba zase děti.

 

Možná děti vaše pracovní téma velmi rychle zaujme a budete se i s nimi bavit o autech.

Třeba o autech. Naštěstí musím říct, že děti všech mých známých, hlavně tedy kluci, jsou velmi fascinovány vozy. Ti kluci ve dvou ve třech letech umí vyjmenovat značky vozů a podobně a myslím si, že je velmi malá část mužské populace, která by nebyla touto oblastí přinejmenším aspoň interesována. To je takové vděčné téma, ta auta, protože to je součást mého každodenního života. Takže někdo více a můj manžel mnohem více než běžný spotřebitel-uživatel, ale pořád je to téma poměrně aktuální a v životě poměrně běžné.

 

Jak relaxujete? Tak, že si s manželem povídáte o autech?

Tak to zase ne, já se snažím vyvažovat práci, která je zaměřena na práci hlavou. I když ne že bych někde běhala, ale musím říct, že jsem hodně v pohybu, máme tady velký areál, takže jsem neustále v pohybu a jenom přecházení z jednotlivých schůzek mezi těmi jednotlivými budovami v areálu je fyzicky poměrně náročné, když máte třeba jenom dvě minuty na to, abyste přešel z jedné budovy do druhé. Ale snažím se to kompenzovat sportem, takže cvičím, chodím do posilovny, běhám, hraju nohejbal, a teď jsem dokonce dostala od kolegů dárek v podobě kurzů badmintonu, takže jsem začala chodit na kurzy badmintonu a v zimě jezdíme na snowboardu a trávíme na něm víkendy. Ale co jsem si dala mandatorního, každý týden mám fyzioterapeuta, který chodí ke mně domů a jako relax duše i těla mi dává masáže.

 

Co si myslíte o fenoménu žen manažerek, tedy o jejich malém zastoupení ve vrcholových funkcích?

Ono je hodně těžké to hodnotit, když jsem sama v takové pozici a ten problém, že bych nebyla ve vedení, neprožívám. Já ve vedení jsem, takže mně to přijde hrozně těžké soudit, ale pravdou obecně je, že statistiky ukazují, že ženy jsou ve vedení méně než muži. Na druhou stranu já vidím z pohledu společnosti, ve které pracuju poměrně dlouhou dobu, že my jsme tohle nikdy nerozlišovali. Samozřejmě vzhledem k tomu, že děláme v autech, jsou linioví manažeři, řekněme manažeři obchodních center, muži, to je jasné, ale například hodně backofficových oddělení, administrativní oddělení, zastupují ve vedení ženy. Takže já to nevidím tak, že bych mohla soudit, proč jiné společnosti nebo svět obecně staví ženy do takové pozice, že jim nedává příležitosti. Reálně ale vidím důvody, které tam jsou. Když je žena mladá, je tam riziko, že odejde na mateřskou. Když přijde ve třiceti a chce začínat kariéru na nějaké vedoucí pozici, tak je riziko, že už ty děti bude mít každou chvíli, a když už je má, je tam to riziko, že jsou pro ni prioritou a nebude té práci dávat tolik. Kdežto u mužů je ekonomický statut řekněme živitele rodiny tak silný, že má u zaměstnavatele větší perspektivu. To chápu, ale rozhodně toho nejsem zastáncem, já si myslím, že šance by měly být stejné. A dokážu si představit, že ženy umí být o to odolnější, protože musí o to více bojovat než muži, ale nechci to nějak generalizovat.

 

Myslíte si, že je to problém manažerů, kteří o obsazování funkcí rozhodují?

Myslím si, že je to otázka předsudků naší společnosti o tom, že žena je ten, kdo má být doma a starat se o děti a zajišťovat řekněme pohodu pro muže, u kterého se předpokládá, že vydělá víc peněz než žena.

 

Takže je to o tom tradičním historickém povědomí, že žena sbírá kořínky a muž loví s kyjem mamuty?

Možná je tam nějaký takový historický pramen.

 

Není to dané rozdílnou povahou, sebevědomím nebo průbojností mužů a žen?

To si nemyslím. Já myslím, že se nedá říct, že je to povahou, respektive rozdílem mužské a ženské povahy, ale je to tím nastavením, že žena rodí děti, tudíž je na nějakou dobu vyřazená z pracovního procesu, a i náš sociální systém to tak trochu nastavuje, že žena má dva tři roky mateřskou.

 

Teď už se tomu ale říká rodičovská a mohou ji brát i muži!

Ale řekněte, kolik procent mužů na tu rodičovskou jde.

 

To vám neřeknu, ale je to hrozně málo. Jak je to mimochodem u vás doma s rozdělením rolí?

Já si myslím, že my nemáme nějak rozdělené role, prostě jsme partneři a velmi dobře si rozumíme. Já určitě doma nejsem ambiciózní typ ženy, abych rozhodovala o všem, to určitě ne, mně to stačí v práci, tam se vyřádím. Myslím, že ve vztahu jsou role poměrně vyrovnané, já respektuju svého muže jako chlapa se vším všudy a rozhodně mu nedávám ten pocit, že když mám v profesním životě nějaký post, že to budu aplikovat i v osobním životě, to určitě ne.

 

Možná, že vám vyhovuje přijít domů a říct Tak teď jsem doma, tak to ze mě spadlo a ty rozhoduj…

Možná to tak trošku je, ale manžel je poměrně iniciativní, takže on je rád v té pozici, že ho do ničeho netlačím a že si může o věcech rozhodovat sám, a samozřejmě spolu všechno konzultujeme, ale není to o tom, že bychom měli nějaké rozdělené role, Ty děláš to a já dělám to, ty jsi ten, kdo vaří. Prostě jednou vaří on, jednou vařím já, jednou jedu na nákup já, jednou jede on, takže je to tak nějak vyrovnané.

 

Co podle vás rozhoduje o úspěchu – kariérním, životním? Štěstí, to znamená být ve správný čas na správném místě, talent, znalosti, známosti, …

 

Myslím si, že nerozhoduje ani talent, ani štěstí, ani známosti, myslím si, že je to kombinace všech těchto kritérií, že každé z nich má na úspěchu částečně podíl. Já si myslím, že jsem měla štěstí, že jsem byla ve správný čas na správném místě, ale pokud bych neměla ten předpoklad nebo snahu, tak by mi to nebylo k ničemu, vlastně bych té příležitosti ani nemohla využít. Kdybych naopak neměla tu příležitost, kterou jsem měla, a byla bych sebelepší, taky nevěřím, že bych se na tohle místo dostala. Já si myslím, že to je kombinace všeho dohromady, co pak ten úspěch potvrdí.

 

Děkuji za rozhovor.