Recenze / Opel Vivaro (2001–2014)

Opel Vivaro je dvojčetem Renaultu Trafic druhé generace, krom toho existuje ještě třetí sourozenec, Nissan Primastar. Zatímco o vývoj užitkového vozu se postaral Renault a francouzská značka dodávala GM v Lutonu nebo ve španělské továrně Nissanu v Barceloně. Model vyráběný v letech 2001–2014 je už druhým užitkovým vozem ze spolupráce Renaultu a GM, první generace ovšem v případě Opelu nesla jiné pojmenování – Arena – a je u nás mnohem vzácnější než druhé provedení. To si získalo uživatele především atraktivním designem, který překvapil na užitkové vozy do té doby nebývale propracovanými detaily. Opel Vivaro se od sourozence se značkou Renault lišil jen v detailech, především v provedení masky chladiče a umístěním blikačů do nárazníku, po faceliftu v roce 2006 se ovšem blinkry přesunuly do jednoho prvku k hlavním světlometům, a Opel se tak po estetické stránce trochu víc s Renaultem sblížil. Byť vzhled časem trochu zestárl, dodnes působí Vivaro mezi užitkovými vozy svěžím a originálním dojmem. A to i přesto, že základní tvary jsou opět velmi jednoduché a ctí především potřebu co nejlepšího využití obestavěného prostoru.

Jako spousta jiných dodávkových vozů této kategorie se Opel Vivaro nabízel v celé řadě provedení. Základem byly dvě verze rozvoru náprav, a tudíž dvě délky karoserie, k dispozici byla i provedení se zvýšenou střechou, ta jsou ovšem na trhu poměrně vzácná. Sehnat se dají různé typy karoserie, jak klasická plechová dodávka, tak osobní verze s prosklením dle toho, kde se ve voze nacházela další řada sedadel. Lavice sedadel lze samozřejmě vyjímat. Vivaro je atraktivním vozem i pro řidiče, na poměry dodávkových vozidel nabízí překvapivě jisté jízdní vlastnosti a je výborně ovladatelný. Pocity z řízení vozu se blíží běžným osobním modelům, v tomto ohledu patřila trojice spřízněných vanů také k průkopníkům, podobně jako na poli designu.

O pohon se starají převážně vznětové agregáty, byť v nabídce byl i základní benzinový motor. Dvoulitr s výkonem 88 kW rozhodně není slabý, ale pro pohon užitkového modelu se více hodí diesely, takže se tímto agregátem v praxi téměř nesetkáme. U turbodieselů můžeme narazit na tři různé agregáty v několika verzích výkonu, všechny pochází od Renaultu. Od počátku výroby se dodával vznětový čtyřválec 1,9 dCi, který Opel označoval jako DI. Výkon byl buď 60, nebo 74 kW. Od roku 2003 se dala pod kapotou najít i silnější čtyřválcová jednotka 2,5 dCi se solidním výkonem 107 kW, ta je však v případě Vivara vzácným kouskem. Motory mají dostatek síly, kdo ovšem hledá nejjistější pohonnou jednotku s nejmenším množstvím různých obtíží, bude hledat modernější dvoulitrový turbodiesel, který Opel nabízel pod označením 2,0 CDTi. Ten přišel pod kapotu v rámci modernizace v roce 2006 a k dispozici je v provedeních s výkonem 66, nebo 84 kW. Mimochodem, v roce faceliftu zmizel z nabídky benzinový motor, o který opravdu zákazníci nejevili příliš velký zájem.

Ani výbava nepatří k přednostem Vivara, na druhou stranu řidiči a posádce by tu nemělo scházet nic zásadního. A Opel v tomto případě neztrácí ani vůči konkurenci. Centrální zamykání nebo klimatizace jsou obvyklou součástí výbavy.

Opel Vivaro je po boku svých automobilových sourozenců i dnes, když byl nahrazen novou generací, stále vzhledově atraktivním užitkovým vozem. Mezi dodávkami je Vivaro z hlediska designu doslova hvězdou, originální pojetí tvarů inspirovalo mnohé konkurenty také k odvážnějším tvarům. Verze po faceliftu v roce 2006 se trochu víc vzhledově přiblížila sourozenci Renault Traffic.

Pod kapotou Vivara najdeme v drtivé většině případů vznětové motory, které se chlubí úsporným provozem. V kombinaci s velkou nádrží o objemu 90 litrů dovoluje jedno natankování opravdu dlouhé nájezdy. Vybrat jednoznačně nejúspornější agregát není snadné, snad jen největší motor s objemem 2,5 litru má o něco vyšší spotřebu než zbytek palety. K nízké spotřebě přispívá i dobrá aerodynamika vozu.

Vivaro v době svého příchodu na trh překvapilo velmi dobrými jízdními vlastnostmi a nečekaně dobrou ovladatelností. Pocity z řízení se blíží běžným osobním vozům, čímž Vivaro společně se sourozenci opět předběhlo svou dobu. I dnes jde o stále pro řidiče jízdně velmi příjemnou dodávku, která nepřekvapí žádnými záludnostmi.

Zatímco v oblasti designu, jízdních vlastností a komfortu ovládání patřil Opel Vivaro k průkopníkům, v oblasti bezpečnosti tomu tak nebylo. Dodávkové vozy typicky kvůli své méně tuhé konstrukci karoserie neochrání posádku tak dobře jako osobní auta, nicméně výsledek pouhých dvou hvězd v nárazových testech Euro NCAP nebyl v roce 2012 zrovna úspěchem.

Praktičnost řeší dodávka od Opelu tradičně na výbornou, vůz je k dostání v celé řadě provedení, která splní různé úkoly. Krom krátké a delší verze se prodávala i provedení s různým uspořádáním sedadel. Přístup do nákladového prostoru řeší tradičně dvoukřídlé zadní dveře a také boční posuvné dveře.

Dobrá ovladatelnost vozu s ergonomickým řešením kabiny přibližujícím se úrovni osobních vozů patří k přednostem Vivara, přesto je celkový komfort spíše průměrný, což je dáno užitkovou povahou auta.

Opel Vivaro má úsporné pohonné jednotky, které značí i příznivé provozní náklady. Jenže Vivaro je na tom v porovnání se soupeři trochu hůře v oblasti trvanlivosti některých komponentů – například u přední nápravy. I motory vyžadují více péče, pokud od nich máme očekávat bezproblémový provoz.